Patinující oceli jsou používány v architektuře již od šedesátých let minulého století. V 70. letech byly z patinující oceli zhotovovány nosné prvky a dílčí opláštění administrativních, obchodních a obytných domů i v ČR. Rozsah i způsob využití se v průběhu let měnil. Realizace se snažily využít specifického estetického působení tmavě hnědofialových ploch a zároveň technických i ekonomických výhod těchto aplikací. Architekti však nejsou dostatečně seznámeni se základní, především korozní charakteristikou tohoto typu oceli a v některých případech navrhují i nevhodné použití, které neumožňuje uplatnění výhod tohoto materiálu a naopak vede k jeho selhání jak z estetického, tak ze statického hlediska. V publikaci jsou uvedeny příklady využití patinujících ocelí v architektuře, kdy i přes snahu o optimální aplikaci se některá řešení po delší době ukázala jako méně vhodná, či vznikaly přímo defekty podmíněné nevhodným uplatněním této oceli v konstrukčních detailech.

V ČR jsou ustálené korozní úbytky patinující oceli cca 5 µm.r-1. Vrstva patiny na patinujících ocelích se vyvíjí a tvoří vysoce přilnavou, omezeně propustnou vrstvu, která však není barierou proti průniku prostředí ani pasivní povrchovou vrstvou na kovu. Konečné zbarvení patiny závisí na konkrétních podmínkách prostředí a konstrukčního řešení. Existují podmínky omezující použití patinujících ocelí ve vztahu k okolnímu prostředí a konstrukční prvky, kde je třeba uplatnit zvláštní opatření. Speciální pozornost zasluhuje upevnění fasádních prvků na nosné konstrukce. Objekty z patinující oceli také vyžadují určitou základní údržbu.